Archiv rubriky: BLOG

Překladů z a do černohorštiny je jako šafránu, což je dáno samozřejmě tím, že celá Černá Hora nemá ani tři čtvrtě milionu obyvatel, a podle posledního sčítání obyvatel se k černohorštině jako jazyku nehlásí ani polovina z nich (konkrétně ji jako mateřský jazyk uvedlo necelých 35 % obyvatel). Málokdy se ke mně tedy nějaká “černohorská” zakázka dostane, proto mě překvapilo, když jsem se stal překladatelem černohorštiny na Slovensku…

Pokračovat ve čtení “Jak jsem se stal překladatelem černohorštiny na Slovensku”

Na úvod musím napsat něco ke genezi tohoto textu. Když jsem na něm totiž začal pracovat, byl jsem regulérně nasraný, tak jsem se rozhodl nechat to chvilku uležet. Po pár dnech jsem se ke psaní vrátil a jsem nasraný ještě víc. Dospěl jsem tedy k závěru, že jde asi o jeden z těch případů, kdy ventil musí dostat přednost před Ladislavem Špačkem v nás, i když ve mně toho pána s dobře česanou pěšinkou a smradlavou cigaretkou v ruce už stejně moc nezbylo.

Pokračovat ve čtení “Crno nam se piše…?”

Když 1. ledna 2020 nastoupila účinnost zákona č. 354/2019 Sb., o soudních tlumočnících a soudních překladatelích, a na něj navázaných vyhlášek č. 506/2020 Sb., o výkonu tlumočnické a překladatelské činnosti, a 507/2020 Sb., o odměně a náhradách soudního tlumočníka a soudního překladatele, zdálo se, že spousta neduhů do té doby platné a značně zastaralé zákonné úpravy výkonu činnosti soudního tlumočníka zmizí. Opak byl však pravdou, a ačkoliv některé problémy předchozího zákona byly skutečně odstraněny, objevila se celá řada nových, o nichž se v řadách soudních tlumočníků a překladatelů (vzhledem k tématu textu dále jen překladatelů) vedly bouřlivé diskuse. Uspokojivě nebyla řešena například odměna za další vyhotovení překladatelského úkonu, kdy orgány veřejné moci některým překladatelům odměny přiznávaly, a jiné nikoliv. Ministerstvo spravedlnosti se tento stav pokusilo řešit tzv. benchmarkem, který se ukázal právně silný asi coby útržek toaletního papíru. Problém částečně vyřešil v jednom svém usnesení Nejvyšší soud (pro překladatele negativně) a definitivně pak vyhláška č. 369/2022 Sb., která úhradovou vyhlášku 507/2020 Sb. novelizovala. Jiným problémem se ukázala nefukční evidence úkonů (do zkušebního provozu spuštěná s více než dvouletým zpožděním), a překladatele také pálilo rozpětí odměn od 300 do 450 Kč za stranu, které orgány veřejné moci také používaly, aby překladatelům odměny krátily (rozpětí odstranila výše uvedená novelizace vyhlášky). Mezi mnoha dalšími závažnějšími, ale někdy, ruku na srdce, zcela marginálními problémy (např. zda mohou překladatelky na razítku uvádět ženský tvar názvu své profese, nebo zda se překlad připojuje před či za předmětnou listinu), se však jen málo pozornosti věnovalo problému, který je sice jazykové povahy, ovšem v právním textu má důsledky zcela fatální, jako ta příslovečná čárka v omilostnění zločince odsouzeného k smrti.

Tento problém se nachází v § 3 vyhlášky č. 507/2020 Sb., jenž zní takto (zvýrazněno mnou):

(1) Překladateli náleží za překladatelský úkon za každou započatou normostranu přeloženého textu odměna ve výši 550 Kč.

(2) Normostranou se rozumí strana textu o délce 1800 znaků včetně mezer. Pokud přeložený text není napsán latinkou nebo azbukou, odměna se určuje podle počtu započatých normostran překládaného textu. Pokud není napsán latinkou nebo azbukou přeložený ani překládaný text, odměna se určuje podle počtu započatých normostran přeloženého textu; počet normostran se odhadne.

Na první pohled je patrné, že tento paragraf upravuje výpočet odměny překladatele za překladatelský úkon, jasně určuje základní výši odměny i způsob, jakým se vypočte jednotka (normostrana) pro výpočet. Problematickým místem je ovšem zvýrazněná část textu, v níž se zákonodárce pokusil popsat řešení situací, v nichž není snadné počet normostran vypočítat. Použil přitom adjektiv přeložený a překládaný.

Obě adjektiva jsou tzv. deverbální, tj. odvozená od sloves přeložit a překládat, zároveň tzv. rezultativní, tj. označují výsledek děje vyjádřeného slovesem, a pasivní, tj. označují vlastnosti objektu, který byl dějem zasažen. Obě tato slovesa jsou slovy příbuznými, liší se zejména ve vidu, tedy v tom, zda označují děj, který byl či bude ukončen, nebo děj, který v minulosti, přítomnosti či budoucnosti ještě probíhá. Podobně jsou na tom např. dvojice sloves jako uspat-uspávat, dohnat-dohánět, nabít-nabíjet a spousta dalších. Bez zajímavosti není ani jejich slovníkový význam.

Sloveso přeložit má podle Slovníku spisovné češtiny mj. význam „převést, přetlumočit do jiného jazyka: přeložit román do češtiny“, podle Slovníku spisovného jazyka českého pak„(co) vyjádřit v jiném jazyce, převést z jednoho jazyka do druhého: p. do češtiny“. Sloveso překládat má pak podle SSČ význam totožný jako sloveso přeložit (s rozdílem ve slovesném vidu), SSJČ jej jako samostatné heslo neuvádí, ale jednoduchou analogií lze odvodit, že půjde o totožný případ jako u jeho dokonavého protějšku.

Odvodíme-li od těchto sloves adjektiva přeložený a překládaný, vyjadřujeme tím, že objekt, který je procesu vyjádřeném slovesy vystaven, se buď v tomto procesu dosud nachází (tj. je překládaný), nebo byl na něm tento proces dokončen (je přeložený). Zde se nachází jádro problému, neboť zákonodárce, jistě v dobré víře použil tato adjektiva pro rozlišení textů, které v procesu výkonu činnosti překladatele figurují – textu, který překladatel bere do rukou, aby jej přeložil do podoby textu, který vrací zadavateli. Problémem ovšem je, že jak přeložený, tak překládaný text, je stále tentýž text. Někteří kolegové ovšem mají problém tuto jednoduchou jazykovou záležitost pochopit, pomozme si tedy analogií s jinou dvojicí sloves, např. uspat-uspávat.

Budu-li uspávat svou dvouletou dceru, znamená to, že dcera je objektem vystaveným procesu, jenž je vyjádřen slovesem, a během tohoto procesu je v bdělém stavu, neboť jde o sloveso nedokonavé. Jakmile usne spánkem spravedlivých, mohu prohlásit, že jsem dceru uspal. Je to však stále moje dcera – nejdříve bdělá, a následně spící. Nevytvořil jsem žádnou novou dceru (to se dělá jinak, a stejně se mi to už nepovedlo). Stejně tak mohu použít i tu problematickou dvojici, o níž je řeč, v jiném významu. Vezmu li si do ruky papír formátu A4 a budu z něj chtít utrhnout kus o velikosti formátu A5, provedu to tak, že papír přeložím napůl. V procesu, kdy začnu spojovat jeho kratší protilehlé strany k sobě, jej budu překládat, v tomto procesu bude papír překládaný a až pravítkem vyhladím hranu ohybu, bude papír přeložený. Bude to však stále tentýž papír.

Problém s překladem textu je však nejspíš ten, že jde o tvůrčí záležitost, a snad proto se vzpěčuje takovýmto konkrétním analogiím. Avšak pořád jde o objekt vystavený působení nějakého děje. Ve chvíli, kdy pracuji na překladu, tak překládám text, který mi byl zadán, text je tedy v této fázi překládaný, stejně jako je dítě z příkladu uspávané, a jakmile svou činnost dokončím a udělám poslední tečku, mohu o tomto textu prohlásit, že je přeložený, stejně jako že je dítě uspané. Je to však stále tentýž text, ovšem na rozdíl od výše uvedených příkladů se stala zázračná, až božská věc: pod rukama mi vznikl text nový – a zcela jiný. A právě zde, z mně jen vágně pochopitelných důvodů, se zákonodárce rozhodl použít nešťastným způsobem adjektiva přeložený a překládaný k rozlišení textu původního a textu nového.

Takové užití je ale nesmyslné. Podívejme se třeba na překlady beletrie. Když nějakému spisovateli, třeba Umbertu Ecovi, poslali z Arga smlouvu na české vydání Jména růže, mohl Eco říci: „Můj román je překládaný do češtiny.“ (Je to trochu krkolomné, protože bychom spíš použili reflexivního pasiva – Můj román se překládá do češtiny, ale rozumíme si, že?) Když pak román vyšel, mohli jsme si (možná) v novinách přečíst, že „Román Jméno růže je už přeložený do češtiny“. Co je ale přeložené do češtiny? Je to text Zdeňka Frýborta začínající slovy „Šestnáctého srpna 1968 mi náhoda vložila do rukou knihu…“? Nebo text Umberta Eca začínající slovy „Il 16 agosto 1968 mi fu messo tra le mani un libro…“ Pokud nejsme naprostí pokrytci, musíme odpovědět, že samozřejmě text Ecův. To, co vzniklo působením intelektuální činnost Zdeňka Frýborta, není ani překládaný, ani přeložený text. Je to text nový a máme pro něj v češtině dokonce i slovo: překlad.

Musím se přiznat, že v tomto sporu nehodlám vést žádnou diskusi, neboť jsem zatím nenarazil na argument, který by mi mé přesvědčení vyvrátil. Jak z toho ale ven? Jedině změnou textace nešťastného paragrafu. Výsledný text by se mohl nazývat pouze překladem, ovšem jak nazývat text, který nám soud či policie pošle? Slovo originál vhodné není, neboť my nemusíme překládat pouze originály (tj. prvopisy listin), ale také jejich prosté či ověřené kopie. Z překladatelské praxe však víme, že např. v CAT nástrojích pracujeme s adjektivy zdrojový (source) a cílový (target). Proč by tedy textace onoho paragrafu nemohla znít například takto:

 (1) Překladateli náleží za překladatelský úkon za každou započatou normostranu cílového textu odměna ve výši 550 Kč.

(2) Normostranou se rozumí strana textu o délce 1800 znaků včetně mezer. Pokud cílový text není napsán latinkou nebo azbukou, odměna se určuje podle počtu započatých normostran zdrojového textu. Pokud není napsán latinkou nebo azbukou cílový ani zdrojový text, odměna se určuje podle počtu započatých normostran cílového textu; počet normostran se odhadne.

V takovém případě by bylo hned jasné, že když budu překládat rozsudek řeckého soudu do ruštiny, nevypočtu odměnu podle počtu znaků, které označují v jiných vědních oborech úhly, fyzikální veličiny či iracionální číslo vyjadřující poměr obvodu kruhu k jeho průměru, ale podle počtu znaků kdysi dávno vynalezených Konstantinem a Metodějem. Současná a k dnešnímu dni stále platná textace uvedeného paragrafu však vede k tomu, že za všech okolností budu muset normostrany počítat podle textu zdrojového, bez ohledu na to, jakým písmem bude vyveden.

Byla to velká sláva. Honorární konzulát Chorvatska v Brně daroval ve spolupráci s Univerzitou v Zadaru a Domem Marina Držiće v Dubrovníku Knihovně Jiřího Mahena “knihy od výhradně chorvatských autorů (např. M. M. Bachtin – pozn. PP) a samozřejmě v chorvatském jazyce”, čímž umožnil vznik “chorvatské sekce ” v KJM. Zní to naprosto skvěle. V Brně žije nemálo lidí, kteří chorvatsky mluví, rozumí a s největší pravděpodobností také umějí číst (a nejde jen o Chorvaty). Mnozí z nich ztrácejí kontakt s mateřským jazykem, jiní by se rádi zdokonalovali ve znalosti chorvatského jazyka i prostřednictvím čtení. Krása střídá nádheru, no ne?

No… ne. Jako první mě na vznik této “chorvatské sekce” upozornila moje známá, knihovnice v KJM, která mi ve velmi stručné zprávě celou věc popsala slovy odkazujícími na slavného dřevěného koně, který přinesl zkázu Tróje. Přirozeně mě celá věc začala zajímat, a než jsem se nadál, měl jsem v mailu vzkaz z honorárního konzulátu, v němž mi bylo kromě této, pro mne již známé, události, oznámeno i složení inkriminované knihovny.

Letmý pohled na tituly okamžitě prozradí, že tyto knihy si budou v KJM jen těžko hledat čtenáře, protože… No protože jsou prostě pro běžného knihomola nepoužitelné a pro veřejnou městskou knihovnu zcela mimo její zaměření. Modří už vědí, že jde v drtivé většině o akademické publikace, které jsou určeny úzkému vědeckému publiku a naprosto neexistuje šance, že by o ně mohl mít zájem kdokoliv jiný (ani studenti kroatistiky, jak naivně předpokládá konzulát). Dokonce ani moji kolegové z fakulty neprojevili o tuto sbírku nějaký větší zájem. Nemám sílu, morál ani čas to nějak obšírněji komentovat, je to ztráta času, stejně jako celá ta “chorvatská sekce”, ostatně, můžete se podívat sami. Nezaujala vás nářečí zadarského venkova? Zkuste proniknout do tajemství zavádění boloňského systému na zadarské univerzitě…

Jó, kdyby tam byly chorvatské romány a sbírky poezie a publicistika, nebo aspoň nějaké cestopisy a průvodce, to by smysl mělo. Toto, při vší úctě k práci všech autorů ve sbírce zastoupených, je vskutku darem Danajským, ovšem ne pro KJM, které nehrozí, že by skončila v plamenech. To jen všechny ty knihy se budou brzo poroučet do skladu, a nakonec do stoupy. Danajský dar sám sobě.

(upozorňuju, že tón mého příspěvku může být vyhodnocen jako urážlivý)

Co si budeme nalhávat. Mezi soudními tlumočníky a překladateli (dále jen STP) je spousta těch, kterým říkáme dinosauři. Zpravidla to zahrnuje ty STP, kteří k razítku přišli všelijakými způsoby a nejsou vůbec kompetentní tuto činnost vykonávat. Nejčastěji je poznáte tak, že vůbec nemají šajn, že vyšel nějaký nový zákon, pročež razítkují neplatnými razítky neplatné doložky, jimiž opatřují, logicky taky neplatné, překlady. Často také žijí v různých bludech, ale kde není žalobce…

Horší je to však s těmi, kdo změnu zákona zaznamenali, jsou si vědomi povinností, které jim z toho plynou, nejsou ani blbí, ale buď je ostentativně ignorují, u čehož často zmiňují svých 30 let praxe (takže oni samozřejmě žádné zkoušky dělat nemusejí) a/nebo, podobně jako výše uvedení, taktéž žijí v bludech. V této škále od naprosto nekompetentních neumětelů po spasitele přesvědčené o své výjimečnosti, se nachází zóna, kde se všechno tohle míchá a bublá.

V poslední době mě zaujaly dvě diskuse mezi STP, které pár takových jurských myšlení odhalily. První se týkala toho, zda může STP překládat z cizího do cizího jazyka, kdy se našli tací, kteří tvrdili, že nikoliv. Druhá, a šťavnatější, se týkala toho, zda může STP vyhotovit částečný překlad, konkrétně šlo o lékařskou zprávu, ale to je celkem jedno. Tehdy se našly opět hlasy, že toto nelze, a dokonce jeden bizarní názor, že by se v takovém případě jednalo o padělání či pozměňování veřejné listiny. Přitom jak možnost překladu z cízího do cizího jazyka, tak možnost vyhotovení částečného překladu, zákon přímo zmiňuje a upravuje. Stačí si jej přečíst. Ale to přece nemůžete chtít po někom, kdo má razítko 30 let a rozhodně jej nikdo nebude zkoušet ze znalosti právních předpisů, které upravují jeho činnost. To radši vrátí razítko. Jako to děcko, co chtělo lízátko, ale nechtělo sníst oběd.

Je to jak mor. No, možná ne tak moc, ale kdykoliv sleduju nějaký film z postjugoslávské produkce, děsím se toho, čeho se dočkám v titulcích. Nemám těď na mysli titulky vyráběné amatéry pro bono, kterým nějaké chyby můžeme (byť se skřípěním zubů) odpustit. Na mysli mám titulky oficiální, které jdou do oficiální distribuce spolu s filmy.

Pokračovat ve čtení “ČETNÍCI ZE ST. TUPÉZ”